Salı 17 Tem 2007, 19:49

Thu 12 Jul – Masters of Rock 2007
Další ročník Masterů je (bohužel) za námi, už jsem se z toho celkem vzpamatoval, tak si říkám, že je na čase naštvat pár lidí svým komentářem :-). Tož se nestyďte reagovat a hlavně rychle, než vás přejde vztek…

Čtvrtek
Asi v jednu jsme vyrazili vyměnit lístek za náramek a o asi půl hodinu a jednu sto metrovou frontu později už jsme si prohlíželi, jak letos vypadá areál festivalu.

Nyní začnu komentovat kapely, takže slabším povahám doporučuji zkontrolovat si můj profil a zjistit, jestli poslouchají alespoň přibližně to samé, co já, jinak neručím za vaše fyzické ani psychické zdraví :-P.

První to na placu rozbalili Six Degrees Of Separation a nutno říct, že hudba je to super, jen ten hlas se mi nelíbí, s jiným zpěvákem bych je určitě rád pronásledoval po festivalech.
Další kapelu, 2 Wings, jsme zaslechli jen tak mimoděk u pivka a docela jsem litoval, že jsem byl před tím tak hnusný na předchozí kapelu, tohle bylo úplně mimo cokoliv, co poslouchám já nebo kdokoliv z naší bandy.
K pódiu jsme dorazili až na Fleret. Není to sice moc hudba, co bych si pustil doma, ale je s nima sranda, docela prima jsme si zablbli (jako obvykle) a pobavili se při pohledu na jejich úžasnýho kytaristu (elektriku), ten tam prostě skvěle zapadne.

Poté začali konečně kapelky, na které jsem byl celkem zvědav, případně (a řekněme si to tu otevřeně), na které jsem se kurevsky těšil. K první kategorii patřil Hevein a nutno říci, že příjemně potěšil. Určitě si od nich něco seženu.
Následovali je Týr, kteří mě hned ze začátku pořádně odrovnali svým rodným jazykem (pokud jste někdy slyšeli mluvit někoho, kdo dostal anestetikum do pusy a schytal to i jeho jazyk, tak to je přesně ten případ). Jejich vystoupení nebylo špatné a ostatním se líbili hodně, mě přišly jejich melodie až moc exotické a opravdu se mi líbily vlastně jen dvě skladby, z nichž jedna je Ragnarok.

Teď se již dostávám ke kapelám, na které jsem se těšil. Je mi jasné, že Die Happy jsou pro velkou část metalistů jen nutné zlo, ale já je mám zrovna docela dost rád. Organizátoři na ně byli krutí a dali je na dobu, kdy hrají hlavní hvězdy festivalu, což vedlo k extrémní koncetraci debilů v publiku, kteří měli potřebu dávat kapele najevo svoji nechuť. Kdybych chtěl, aby si tito jedinci sedli a třeba si četli noviny nebo aby odešli na pivo, bylo by to asi pro jejich Qíqé trochu moc. Škoda, každopádně Die Happy si tím nenechali zkazit náladu a předvedli hodně slušné vystoupení.

Když si člověk myslí, že už nemůže být hůř, zpravidla mu svět ukáže svůj zvrácený smysl pro humor. Rage se zpozdili, a proto organizátoři udělali škatulata a nastoupila Vypsaná Fixa. Je mi líto, vím kolik mají fanoušků a kolik lidí mě teď bude nenávidět, ale tohle bylo jako dostat místo pečené husy příděl vojenské stravy ("jezte to pomalu, aby se zmrzlina stihla pořádně rozpustit v mrkvi"). Snesu hodně, ale "zpěvák" Fixy (to skutečně nikomu z toho davu lidí nevadí, jak zpívá falešně?!) nás všechny vyhnal z pěkné třetí řady pryč do kempu.

Z kempu jsme vyrazili dost pozdě, a proto jsme se už moc blízko k pódiu nedostali, počítám, že jsme mohli být tak o 7 metrů blíž než stojí ta zvukařská konstrukce. Rage, jedna z mojich nejoblíbenějších kapel, se dle plánu dostavili i s Linguou Mortis, běloruským symfonickým orchestrem, který pro ně nahrává symfonické části do většiny skladeb. Těšil jsem se na toto vystoupení jako malé děcko, a proto mě setsakra mrzí, že jsme se nedostali blíž. Rage nezklamali a předvedli vystoupení, na které budu dlouho vzpomínat, okamžitě jsem tušil, že už žádná kapela na festivalu nebude mít (alespoň v mé mysli) šanci překonat jejich výkon. Peavy zpíval jako ďábel a Viktor předvedl několik vychytaných kytarových sól. Chybělo mi trochu bubnové sólo, na které jsem si u Rage zvykl za časů Mika Terrany, což ale plně nahradil zážitek z orchestru. Rage jsou podle mě kapela, která to nejlépe umí s orchestrem, na živo jsem si to jen potvrdil (ne, Metallica s orchestrem není zlá, ale s Rage a Linguou Mortis se to vůbec nedá srovnávat). Na závěr pak ještě ultimátní zážitek doplnil souboj virtuozů, Victor Smolski si to se svojí kytarou rozdal s jedním z houslistů… pokud by se toto objevilo na DVD z Masterů, asi mě povezou do blázince, protože to bylo něco, co lidská mysl víc než jednou za život neunese, dokonalost sama!!!

Tak, zpátky na zem, den zakončovali finští vikingové Finntroll, na jejichž koncert jsem se také hodně těšil. Velká část davu odešla, takže jsme se celkem snadno dostali do kotle, kde během vystoupení vypuklo to pravé krvavé peklo :-). Pokud měla nějaká kapela drsnější kotel, tak jsem se s ní minul, každopádně během Finntrollů jsem přebarvil jedno černé tričko na bílo a bezvadně se vyřádil. Zahráli mi skoro všechny oblíbené songy, jen jsem kvůli únavě musel občas kotel na pár minut opustit, jinak by mi klekla pumpa :-D. První den jednoznačně bomba!

Žebříček úspěšnosti po prvním dni:
1. Rage + Lingua Mortis
2. Hevein
3. Die Happy
4. Finntroll
5. Týr

Pátek
Po zamračeném čtvrtku plném skvělých kapel, po kterém jsem sušil část věcí od potu a zbytek od deště, přišel pátek třináctého. Jediná smůla, kterou jsem zaznamenal, byla, že jsem tento den neměl mnoho kapel, které bych chtěl vidět, ale přitom bylo ideální festivalové počasí, oblačno bez deště.

První kapela, na kterou jsem se vyhrabal z kempu, byl Alkehol. Takový klasický pub rock, viděl jsem je naživo poprvé a nebylo to zlé, díky jejich vystoupení jsem si zpíval "nechte vlajky vlát" málem po zbytek festivalu :o).

The Tommys jsem zaslechl pouze z kempu, ale co jsem slyšel se mi moc nelíbilo, zpěvačka (jestli to byla zpěvačka) byla strašně uřvaná. Tleskače jsem výjimečně také poslechl jen z dálky, je to sice podle mě nejlepší české skáčko, ale nějak jsem zrovna nebyl v té správné náladě na tenhle styl hudby.

Další, koho jsem si nechtěl nechat a nenechal ujít, byli finští Norther. Čekal jsem sice něco jiného, protože jsem si špatně zapamatoval jejich popis, rozhodně si od nich ale také něco seženu, nejsou pravda úplně moje krevní skupina, některé skladby však zněly hooodně zajímavě.

Přeskočil jsem Annu K a Uriah Heep, ve druhém případě mám dost možná čeho litovat, ale naše banda měla v té době na harmonogramu něco jiného. Vrátili jsme se až na Motorhead, kteří mě zrovna dvakrát neuchvátili. Hudba nebyla nejhorší, ale mezi osmi očima jsme se shodli, že Lemmyho hlas se nám ani jednomu nelíbí a kazí nám celkový dojem. Tak, a zase mě nenávidí o pár lidí víc. Kdo nás ale všechny uchvátil byl jejich bubeník, to byl skutečný mistr ve svém oboru a pomohl nám celkem rychle zapomenout na chybějícího Mika Terranu.

Když po přídavkách Motoráči skončili, namířili jsme si to směrem vpřed a nějakým záhadným způsobem se bez použití násilí octli kdesi v páté řadě (což se později s odchodem dalších lidí ještě zlepšilo na řadu první a druhou). Blížílo se grandiózní finále, neboť After Forever byla další z kapel, na které jsem se těšil jako ženská na utrácení. Už na fotkách jsem si kdysi všiml, že Floor Jansen (zpěvačka) působí trochu chlapským dojmem, po jejím nástupu na scénu již nebylo pochyb, že má nějvetší bicáky z kapely (což ovšem neznamená, že není sexy, jen bych se s ní určitě nechtěl prát :-D). Předvedla skvělé vystoupení, hlavně při skladbě Face your demons házela úžasné grimasy a působila jako skutečný démon. Floor jsem do té doby obdivoval kvůli její schopnosti zpívat stejně dobře popovým (jemně), rockovým (hrubě) i operním stylem, teď se k tomu ještě přidal obdiv k její řeči těla. Trošku mi chyběl Sanderův chraplavý hlas, ale spíš v tom smyslu, že jsem si na něj v některých skladbách zvykl, zážitek z vystoupení byl až na absenci skladby Boundaries are open (soukromá úchylka) dokonalý. Tak tak, že nepřebil zážitek z Rage.

Žebříček úspěšnosti po druhém dni:
1. Rage + Lingua Mortis
2. After Forever
3. Hevein
4. Die Happy
5. Finntroll

Sobota
Sobota byl první den s teplotami přímo z pekla. Mělo to i svoji výhodu, vytáhlo nás to ze stanu s dostatečnou rezervou, abychom se dokopali na jednu z mojich oblíbených kapel. Interitus předvedli přesně to, na co jsem u nich zvyklý, a to i přes změny na několika postech (zpěv a basa), navíc to okořenil jejich nový houslista, který přidal jak hudbě tak živému výstupu na zajímavosti. Kdysi mi u nich vadil styl zpěváka, ale časem jsem si zvykl, teď si na ně zajdu kdykoliv rád.

Vedro způsobilo, že jsme odešli k vodě a zmeškali tak dvě zajímavé kapely, které mě celkem lákaly, totiž Rising Dream a Black Majesty. Nepotkal jsem ale nikoho, kdo by mi řekl, o co jsem přišel, takže mě to zatím ani nebolí.
Silent Stream of Godless Elegy jsme tentokrát vyslechli z pivního stanu, už jsem je viděl hodněkrát a nesedí mi zdaleka tolik, jako dříve vystoupivší Interitus.
Po nich nastoupili Sham 69, britská punková legenda. Nebylo to zlé, ale není to právě hudba, co bych běžně poslouchal, takže jsme je se zbytkem bandy spíš zneužili k tomu, abychom se propogovali do předních linií, kde jsme pařili až do začátku další kapely.

Následující kapelou byla Epica. Jde o skupinku, která vznikla tak, že se bývalý kytarista After Forever trhnul a vytvořil si vlastní formaci. Těšil jsem se na Epicu ještě víc než na AF, a proto bylo fajn, že jsme se dostali až někam do páté řady. Zpěvačka Simone Simons nezklamala a byla nejen krásnou ozdobou kapely, ale i perfektně prodala své pěvecké umění. Opera je přeci jen náročná, takže si musela co dvě písničky vydechnout a veškeré vokály pak obstarával zakladatel kapely Mark Jansen, vlivem čehož působila Epica na živo mnohem drsněji než ve studiu. Shrnuto a podtrženo, parádní vystoupení, ale After Forever byli podle mě lepší (jak výstupem, tak hudbou).

Po Epice jsme si šli vydechnout, Thunder jsem tedy slyšel pouze z kempu, ale hodně jsem litoval, byl to po dlouhé době opravdu skvělý heavy metal (včetně úžasného zpěvu), takže během pár dní jich budu mít nejspíš plný profil ;-).
Stratovarius jsme poslouchali z části z kempu a okolí, asi od první třetiny pak na živo. Viděl jsem je již podruhé a nejsem žádným velkým fanouškem, mám prostě rád několik jejich skladeb, takže mi udělali velkou radost, když zahráli Hunting High and Low, Paradise a nakonec jako vždy Black Diamond.

Zůstali jsme ve předu i na jednu z hlavních hvězd festu, Children of Bodom. V davu se to utěsnilo tak, že by nepropadl ani špendlík, připomělo mi to loňský nával při Gamma Ray. Po začátku vystoupení se to ale umírnilo, většina lidí se přišla jen podívat anebo neustála drsné nahuštění a opustila stage. Těšil jsem se hlavně na mistrné umění Alexi Laiha s kytarou, protože právě technická vyspělost členů kapely je to, co na ní obdivuji. Hodně dobrá podívaná, ale po dvou třetinách jsme stage opustili, abychom se dali do pořádku před začátkem další kapely, kterou jsem si nechtěl nechat ujít ani za nic.

Na závěr dne - pořádný ohňostroj. In Extremo jsou proslulí víc svým ohnivým show než hudbou, kterou hrají. Trochu nás zklamal jejich námořnický image, středověké obleky byly podle mě lepší, ale jinak předvedli chlapi bezvadnou show a zahráli všechny mé oblíbené kousky, co víc si člověk může přát? Neodpustím si však drobné srovnání… Před dvěma lety byla na Mastrech kapela Subway to Sally, jež by se dala označit za méně slavnou kopii In Extremo. Mně osobně se StS líbili na živo mnohem víc a i jejich hudbu mám raději. Zase by se u nás mohli někdy objevit :-).

Žebříček úspěšnosti po třetím dni:
1. Rage + Lingua Mortis
2. After Forever
3. Epica
4. In Extremo
5. Hevein a Thunder

Neděle
Závěrečný den byl kombinací pekelné výhně, kdy se vám sluníčko snažilo propálit skrz kůži a kosti a spálit vás na prach, a obrovského balíku skvělých kapel, které začínaly již brzy odpoledne (počasí má prostě bezkonkurenční smysl pro humor a neodpustí si žádnou příležitost, kdy může člověku trochu zadělat na rakovinu kůže :-D).

Dopoledne jsme strávili mimo areál hluboko ve stínu a ve vodě, případně schovaní za pěnou piva. Zpátky do kempu jsme se dostavili někdy před začátkem běloruské kapely Rasta a okamžitě jsme byli příjemně překvapeni. Hodně mi připomínali Crematory, které bych si dal na živo hodně rád, a jelikož jsme měli na plánu následující kapelu, vypravili jsme se alespoň na závěr jejich vystoupení.

Po nich začali pro mě jedny z největších orgií, protože málo známá rakouská formace s názvem Visions of Atlantis se během posledního půl roku probojovala do pozice jedné z mojich nejoblíbenějších kapel. Skoro nikdo je neznal a vedro bylo strašlivé, takže se to před pódiem parádně vyprázdnilo a celá naše skupina se dostala do první řady. Bezvadně jsme si tam jejich vystoupení užili, sice bylo znát že jsou celkem mladá kapela a nejde o tak zkušené hudebníky, ale mají úžasně chytlavé melodie a kapel, které mají mužský i ženský melodický hlas, je jako šafránu. Špičkové vystoupení a navíc jsme od nich dostali paličku a potítko, řadím je do svého žebříčku mezi After Forever a Epicu!

Po nich nastoupila další pecka, na kterou se těším již od jejich jarního vystoupení v Praze, kapela Sabaton. Sluníčko se nám pomalu propalovalo skrz týl a páteř až do ohryzku, ale z první řady bychom se nechali vyhnat leda plamenometem. Maskáčovaní Sabatoňáci se do toho vrhli po hlavě, bylo vidět, že pro takto velké a nadšené publikum často nehrají (jestli to vůbec nebyl jejich první větší fest). Zpěvák řádil a běhal po pódiu jako smyslů zbavený, vůbec ho nesralo, že má na sobě neprůstřelnou vestu a plechy na ní se musely tím vedrem už pomalu tavit. Mají u mě jediný vroubek, totiž že nezahráli Angels Calling, ale napravili si to později při autogramiádě, kde nám všem věnovali ranec podpisů a sérii fotek včetně skupinové se všemi členy kapely (ááááááááááá!). Po tomhle jsem konstatoval, že už můžu jet klidně domů, na seznamu sice bylo ještě pár kapel, ale zážitek už mohl být jen těžko dokonalejší… samozřejmě jsem ale nikam nejel ;-).

Celkem solidně jsem byl zvědavý na Axxis, zvlášť když jsem se na poslední chvíli dozvěděl, že s nimi bude i zpěvačka z posledního alba (Paradise In Flames). Na živo jsem si však jen potvrdil, že nejsou sice vůbec špatní, ale oproti řadě jiným podobným kapelám jsou až příliš průměrní. Ve zkratce, stačila mi jedna písnička na živo, během níž jsem zhodnotil ladné křivky zpěvačky, a zbytek vystoupení jsem si poslechl z fronty na autogramiádu Sabatonu.

Poté jsme si dali pauzu a vynechali Billa i Pink Cream 69. Druhá jmenovaná mě opět přinutila zalitovat, že jsem si nechal ujít další zajímavě znějící heavy metalovou kapelku, budu to muset dohnat alespoň doma.

Na stage jsme se vrátili až na Hammerfall. Viděl jsem je již potřetí a nepatřím nijak zvlášť mezi jejich fanoušky, podobně jako u Stratovariů si však rád poslechnu několik jejich songů a někteří z naší bandy na nich neskonale ujíždejí (že, Eli ;-)), tož jsem na nich nemohl chybět. Dařilo se jim docela dobře mě lekat výstřely ohňostroje a skoro celý další den jsem si jako blboun zpíval Crimson Thunder, tož nemůžu říct, že by mě jejich vystoupení zanechalo bez poskvrny (míněno v dobrém).

Finále festivalu bylo v rukách všem asi dokonale známé kapely s názvem Sepultura. Nás již opustila síla, takže jsme se věnovali jejich poslechu ze stanů, případně od vařiče s večeří. Musím uznat, že mě celkem příjemně překvapili, kromě klasické skladby Roots, bloody roots jsem nečekal, že by mě něco jiného zaujalo (nehrají zrovna to, co rád poslouchám), ale nakonec se mi líbila dobrá třetina toho, co hráli.

Festival je mrtev, ať žije festival! Už se nemůžu dočkat na další letní festivaly a vzdáleně i na další ročník MoR. Tento byl pokud jde o kapely opět dle mého vkusu lepší než loňský. Nebylo by od věci najmout dobrovolníky, kteří by průběžně již během dne uklízeli areál. Také zálohované kelímky jsou skvělý nápad, stačí jedna koruna a uvidíte, kolik uklizečů se najde :-). Zachranářovi, který nás poslední den kropil z hadice, bych poslal pusu od každý hezký holky, co znám, protože bez něj by tam většina z nás asi vypustila duši. Díky všem, kdo se na tomto festu podíleli, příště jedu zas, i kdyby trakaře padaly!

Finální žebříček úspěšnosti po všech dnech festu:
1. Rage + Lingua Mortis
2. After Forever
3. Visions of Atlantis
4. Sabaton
5. Epica